Základní umělecká škola Buštěhrad

Tel.: +420 312 250 355
info@zusbustehrad.cz

ZUŠ Buštěhrad - úvodní stránka

 

Echo ZUŠ 2-19/20

2. 12. 2019

Zdroj: Buštěhradský zpravodaj č.12/2019, Martin Fila

ECHO ZUŠ 

Dnes se vám představí…

Petr Štěpán

 

Kytarista Petr Štěpán je bezesporu velmi zajímavou osobností naší školy, kromě výuky hry na kytaru moderuje koncerty a vede kytarový soubor. Do školy jezdí autem nebo autobusem výjimečně, většinou totiž běhá z Kladna po svých.

Je hlasatelem v Českém rozhlase na stanici Vltava.

 

Petře odkud pocházíš?

Pocházím z města, kde se na sebe lidé příliš nesmějí a pro hrubé slovo nejdou nikdy daleko... Na tuhle charakteristiku Kladna jsem náhodou kdysi narazil v jednom vydání Reflexu a něco na tom asi bude. Hornicko-dělnická minulost, zvláštní rozvržení města s centrem na jeho okraji, ale také blízkost naší matičce Praze, to všechno dělá z Kladna docela specifické prostředí…je to kraj docela rázovitý. Na Kladně jsem se narodil, sice jsem se několikrát přestěhoval, ale vždycky jen po rodném městě. Má to své výhody – třeba jsem to měl celý život z bydliště kousek do lesa a do přírody. V poslední dekádě také oceňuji blízkost Buštěhradu…

 

Je u vás v rodině někdo další hudebně nadaný?

Hlavně, jestli jsem hudebně nadaný já…pořád si tím nejsem moc jistý. A jestli z mých předků nadaný někdo jiný, tak se to zatím neprojevilo.

Co si pamatuji, tak můj děda měl rád hudbu a dokázal skvěle rozeznat, co je dobré a co ne. Ale na nástroj se nikdy nenaučil – prý se mu nedařilo zkoordinovat rozdílné pohyby každé ruky. Tak se naučil na foukací harmoniku, kde moc ruce nepotřeboval,  a na tu hrál vlastně dost pěkně.

Rodiče, ti tak nějak normálně hudbu poslouchají, máma občas i klasiku. Táta je prozměnu na příležitostných návštěvách klasických koncertů vysloveně zavlečencem. Díky tomu, že ho hudba až tolik neoslovuje, pak ale domů přináší cenné postřehy o věcech, kterých jsme si my, hudby-milovní, nevšimli. Třeba jak často se na sebe hráči během hry dívají, že jeden otáčí noty častěji než jiný a podobně. Takže je vlastně docela znalec.

Osobně mám teorii, že jsem od svých předků zdědil všechno hudební, co tam bylo, protože můj starší brácha z hudby nenasál vůbec nic – zazpívat třeba popěvek Ovčáci čtveráci, to je pro něj docela majstrštyk. A mě zase nebylo dopřáno orientovat se v matematice, počítačích, fyzice a podobných vědách, na které je machr brácha. Tak jsme se docela příjemně o ty geny podělili.

No, to jsem se rozkecal o rodině, ale nediv se…se mnou rozhovor ještě nikdy nikdo nedělal, tak si to musím užít.

Už Tě pustím k další otázce.

 

Od kolika let hraješ na kytaru?

Zkusím být stručnější…od sedmi…takže normálně ZUŠkově. To jsem začal chodit ke Zdeňce Bryndové, nyní naší milé hřebečské kolegyni a skvělé učitelce i skvělému člověku.

 

Proč sis vybral kytaru…čím tě tento nástroj nejvíc fascinuje? 

Proč jsem si vybral kytaru, to nevím, ale vybral jsem si ji dost autoritativně. Prostě jsem v přípravce tvrdil, že na nic jiného hrát nechci. A když mě paní Lišková (která tady v Buštěhradě ještě nedávno učila na violoncello a mě kdysi na Kladně učila v přípravce) přemlouvala na cello, tak jsem se bránil. A ubránil.

Velmi brzy jsem také začal dost poslouchat folk, tak se mi kytara docela hodila. Když jsem toho ještě moc zabrnkat neuměl, tak jsem si představoval, jaké by to bylo, kdybych ty písničky, které poslouchám, uměl takhle zahrát. Úplně přesně si pamatuji ten okamžik, kdy jsem si uvědomil, že to, co hraju zní dost podobně jako na desce a že jsem si vlastně splnil svůj sen. Byla to, tuším, nějaká písnička od Brontosaurů, tedy něco, co už dávno neposlouchám, ale moment to byl nádherný. Při učení se docela snažím, aby tohle zažili i moji žáci..a občas se to i podaří.

Trochu horší to bylo, když jsem začal ve velkém poslouchat klasickou hudbu. Byl jsem samozřejmě úplně paf (a stále jsem) z Dvořáka nebo z Beethovena, ale tušil jsem, že tady se asi podobného interpretačního naplnění nedočkám. Ze známých skladatelů skoro nikdo nic pro kytaru nenapsal a skladby jejich současníků prostě té kvality a myšlenkové závažnosti nedosahují. A asi ani dosáhnout nemohou. Kytara má mnohem menší možnosti, co na ní jde zahrát, než třeba klavír. Ale samozřejmě jsou pro kytaru napsány i skvělé skladby, jen se musí trochu víc hledat – nebo upravovat repertoár jiných nástrojů, což bývá docela dřina.

Ale ptal ses, co mě na kytaře fascinuje... Doufám, že tohle nebude číst nějaký náruživý kytarista – ale asi by mě fascinoval jakýkoli nástroj, kdybych do jeho hry alespoň trochu pronikl..každý má svá nádherná specifika, ale také svoje omezení. A kytara u mě jednoznačně vítězí tím, jaké všechny barvy tónů i všemožných jiných zvuků se z ní dají vyloudit. A samozřejmě také různými originálními způsoby hry. Třeba hudbu řízlou Španělskem prostě bez kytarových rasguead těžko zahraješ.

 

Co znamená rasgueado? To je technika hry, kdy prsty pravé ruky přejíždějí všechny struny rychle za sebou a vytvářejí takový typický španělský charakter.

 

Kde jsi hudbu studoval?

Nejdřív na Kladenské ZUŠce – jak už jsem říkal, tady mě učila Zdeňka Bryndová, která teď učí na naší pobočce v Hřebči. A konzervatoř jsem se rozhodl zkusit až se zpožděním - po absolvování Obchodní akademie. Studoval jsem v Teplicích nejdřív u Františka Jiroše a pak u Ozrena Mutaka, který byl pro změnu naším kolegou tady v ZUŠce do nedávna a brzy jistě zase bude.

 

Vystupuješ na koncertech? A s kým?

Teď už několik let hraju především s Musicou Festivou, to je soubor, který vede buštěhraďačka, hobojistka Gábina Plachá.

 

Jak ses ocitl v Buštěhradě?

No...to je na dlouhé povídání, ale zkrátím to. Učil jsem na Kladně a zjistil, že hledají kytaristu do Buštěhradu, tak jsem se zúčastnil jakéhosi konkurzu a začal učit i tady. A za rok mi ředitel Bednář nabídl, jestli bych tu nechtěl učit na plný úvazek. Zjistil jsem, že za ten rok mě působení na menší škole baví mnohem víc, než na té kladenské, takže jsem pracovně přesídlil dál od svého bydliště. A to dost výrazně dál – v té době jsem totiž bydlel asi 50 metrů od kladenské ZUŠ, takže jsem do školy chodil v pantoflích a protože ve stejné budově byl také bufet a obchod, přistihl jsem se, že jsem třeba několik dní strávil v okruhu 50 metrů od domova.

Takže pracovním přesunem do na mé poměry velmi vzdáleného Buštěhradu jsem se krásně rozcestoval :)

 

Osud tě zavál i do Českého rozhlasu, kde jsi moderátorem. Byla to náhoda nebo záměr?

Jaká je tam tvá náplň? Děláš i technika jako někteří tví kolegové?

No...to je na dlouhé povídání, ale zkrátím to. Učil jsem v Buštěhradu a zjistil, že na stanici Vltava hledají hlasatele, tak jsem se zúčastnil jakéhosi konkurzu a začal tam hlásat.

Já jsem už od velmi mladých let nadšený Vltavský posluchač a fanoušek, takže jsem nemohl nevyužít možnosti se na tuhle stanici nějak vecpat. Při pohovorech hlavně zjišťovali, jestli mám kulturní rozhled a ten jsem docela měl, tak mě nakonec vzali. Až pak zjistili, že neumím moc mluvit, ale to už bylo pozdě..a asi usoudili, že než mě vyhazovat, bude jednodušší, když se mě to pokusí naučit. Tak se snažíme.

Když se ptáš na náplň, tak ta je jasná – uvádět pořady...to obnáší snažit se nějak posluchačům zpříjemnit a usnadnit poslech, zasazovat to, co vysíláme do nějakých širších kulturních kontextů a když je zrovna moc dlouhá pauza mezi jednotlivými pořady, tak ji nějak vyplnit – hudbou nebo povídáním. Technika naštěstí nedělám...to by asi vysílání trochu trpělo.

 

Tvoje nejmilejší zábava je běh, máš jiné koníčky?

Ale jó, ovšem nic výjimečného. Určitě je to kultura – knížky, divadlo, hudba, rozhlasové hry – trochu mě bohužel míjí výtvarné umění. Ne, že by se mi nelíbilo...ale když se mi něco líbí nebo nelíbí, tak vůbec nevím proč. To u hudby i u knížek mám docela jasno. Takže mám pocit, že tomu výtvarnu tak nějak nerozumím. Možná to souvisí s tím, že co se kreslení týká, jsem už od základky úplný patlal. Myslím, že ani v první třídě jsem neměl samé jedničky na vysvědčení, protože tam byla ta výtvarka :)

Druhý okruh koníčků je sport obecně. Teď vede běhání, ale rád si jdu i zaplavat nebo zakopat fotbálek.

A velký kůň je určitě rodina. Sice to zní jako klišé, ale je to tak.  Tři roky otcovství jsou sice časově trochu náročnější, než život bez potomka, ale ta sranda, co si s malým Bártem užijeme za to stojí!

 

Děkuji za rozhovor.

MgA. Martin Fila

ředitel školy

 

© ZUŠ Buštěhrad | Grafika: Otakar Korolus | Redakční systém Weblík