ECHO ZUŠ 1-2021/2022
1. 11. 2021
Zdroj: Buštěhradský zpravodaj č. 11/2021, Marcela Zilvarová, Lenka Filová
![Server Abkerimov [nové okno]](/images/tisk/24/dsc-6955-kopie.jpg)
Echo ZUŠ
Rozhovor se Serverem Abkerimovem
Jednou z nejvýraznějších osobností našeho pedagogického sboru je určitě pan Server Abkerimov, který působí u nás v ZUŠce druhým rokem jako učitel hry na klavír. Během této doby si získal jak srdce všech svých žáků, kteří jakoby zázrakem začali doma více cvičit, tak i sympatie rodičů. Málokdo však ví, že Server je také světově uznávaný virtuoz ve hře na akordeon a má za sebou kariéru koncertního umělce, který vystupoval v různých koutech světa - od Evropy až po Japonsko. V Rusku se mu přezdívalo "Zlatý akordeon Ruska", byl sólistou moskevské filharmonie Moskontsert, učil na ruské nejprestižnější Státní hudební akademii Eleny Gněsiny.
Ve výčtu jeho profesních úspěchů bychom mohli dlouho pokračovat, pojďmě se tedy raději zeptat jeho samotného. Pro větší autentičnost jsme se snažili text upravit minimálně.
Servere, určitě nejsem jediná, kdo je při vyslovení tvého jména zvědavý, odkud pocházíš?
Moje rodina má kořeny na Krymu, žili tam všichni mí předci, narodili se tam moji rodiče. V roce 1944 stalinistický režim provedl totální deportaci celého krymskotatarského obyvatelstva včetně mých rodičů, kteří byli tehdy malými dětmi, daleko za Krymský poloostrov, do Uzbekistánu, Kazachstánu, na Ural a na Sibiř. Za rok a půl tohoto exilu v nelidských podmínkách zemřelo téměř 50% lidí, ve skutečnosti to byla skutečná genocida ...
Proto jsem se narodil v Uzbekistánu, malém městě Čirchik, 30 kilometrů od Taškentu, kde se moje máma a táta setkali a založili rodinu.
To je pohnutá historie .... jak to bylo dál? Jak jsi se dostal k nám do Čech?
Jak jsem se dostal do Čech… Bylo to v roce 1992. Já a jeden z mých kolegů akordeonistů jsme jeli do Československa (a tehdy to bylo ještě Československo), kde jsme měli vystoupit na koncertě na zámku Orlík. S kolegou jsme byli velmi svědomitě připravení, ale během cesty (konkrétně na hranici Běloruska a Polska) nás potkaly nejrůznější problémy...
Díky nim jsme nabrali dva dny zpoždění a dorazili do Prahy se 7 dolary v kapse a bez zpáteční jízdenky do Moskvy. Nezbylo nám nic jiného, než hledat příležitost, jak vydělat peníze na cestu domů a v důsledku toho nás to zavedlo na Karlův most.
To zní hodně dobrodružně ....
Na tomto slavném mostě v té době mnoho hudebníků z různých zemí vydělávalo hrou na hudební nástroje a my jsme se k nim nedobrovolně museli přidat. Naše vystoupení měla velký úspěch, poznali jsme spoustu různých lidí a jeden z nich nás nakonec zavezl na hrad Orlík, kde jsme opakovaně hráli náš připravený koncert.
Toto bylo moje první seznámení s Českou republikou a jejím nádherným hlavním městem Prahou, které mě zaujalo na první pohled a dodnes jej obdivuji.
A od té doby jsi zde zůstal natrvalo?
V 90. letech minulého století jsem žil v Moskvě, pracoval pro dvě koncertní agentury , úspěšně koncertoval, učil v několika vzdělávacích institucích, včetně slavné akademie Gněsiny.
Vypadalo to, že můj život a kariéra jsou skvělé a vůbec jsem neplánoval opustit Moskvu. Ale každý rok bylo pro mě čím dál těžší pracovat - spíše po stránce morální než fyzické. Důvodem bylo mnoho faktorů, které se sbíhaly v jednom bodě, a začal jsem přemýšlet o změně situace a možná o přestěhování do jiné země ...
V roce 2012 jsem měl možnost odejít do České republiky a rozhodl jsem se toho využít.
Jsi tady spokojený?
Stěhování do jiné země je velmi velkým stresem a nejistotou, zároveň nadějí s novými plány do budoucna. Existuje takové pořekadlo - „Nepleť si turismus s emigrací“ - to přesně sedí na mých prvních pět let života v České republice. Nadále jsem pravidelně létal do Ruska, učil studenty a hrál tam na koncertech. Jak se ekonomická situace zhoršovala, letět do Ruska se stalo nerentabilní a já jsem se také potřeboval víc integrovat do české společnosti.
Samozřejmě, jak už to v každé cizí zemi bývá, nikdo mě tu nečekal a nějakou dobu jsem nevěděl co dál. Ale, chvála Všemohoucímu, na světě jsou stále dobří lidé, díky jejich morální podpoře mohu plnit různé životní plány a sny, mám dostatek práce.
Jsem v České republice spokojený a šťastný, mohu zde být užitečný se svými znalostmi a zkušenostmi.
"Ruská škola" je v hudebním světě velkým pojmem . Můžeš nám vysvětlit, co to vlastně znamená a také jak celý systém výuky funguje?
I přesto, že obecná úroveň hudební kultury všude dramaticky poklesla, domnívám se, že ruská hudební škola stále zůstává věrná tradicím, zakládá si mimojiné na velmi vysokých nárocích vůči studentům hudby.
V posledních několika desetiletích v této zemi vše směřovalo ke zničení vzdělávacího systému, ale také kultury jako celku. Navzdory tomu se v Rusku podařilo zachovat speciální hudební školy - učiliště, konzervatoře a hudební akademie, kde se děti od raného dětství věnují studiu hudby.
Samozřejmě je třeba si uvědomit, že kdysi byli hudebníci elitou společnosti a respektovanými lidmi, ale nyní jsme většinou vnímáni jako servisní personál. Být hudebníkem je velmi tvrdá a neustálá práce na sobě, znamená to každodenní cvičení, úspěšné i neúspěšné koncerty, zážitky, nervy z oceli, trpělivost, vytrvalost, propojování těla a duše, která je schopná cítit a přenášet prostřednictvím umění emoce, které rezonují v srdcích posluchačů.
Pouze několik vyvolených dosáhlo uznání a úspěchu, dosáhlo výšek hudebního Olympu a za své koncerty dostalo slušné honoráře. 99% skutečných hudebníků nejsou bohatí lidé, ale hudbě zůstávají věrní, protože bez ní prostě nemohou existovat.
Zdá se mi, že v současné fázi jsou české, ruské, ale i hudební školy dalších zemí v mnoha ohledech podobné ve svých obecných přístupech k výuce. Děti jsou v drtivé většině případů přiváděny do hudebních škol pro obecný rozvoj, pro potěšení, aniž by se zdůrazňovalo, že se hudba stane jejich hlavní profesí v životě.
Nedokážu říct, jestli je to dobře nebo špatně. Děti nechtějí hrát podle not, naučit se notový zápis, většina se raději učí a hraje skladby podle učitele nebo z nahraného videa. Jakmile ale týden nestudují, úplně zapomenou vše, co se naučili.
Jedná se o celosvětový trend a zjevně je podobnost pozic hudební výchovy do značné míry dána tímto objektivním faktorem.
Ale podle mě tím skutečná hudba hodně trpí.
Kdy jsi se začal zajímat o hudbu? Byl akordeon Tvojí volbou už od začátku nebo Tě lákaly jiné nástroje?
Toto je zvláštní příběh. Do světa hudby jsem přišel docela pozdě, asi v 11–12 letech. Předtím jsem se vážně věnoval umělecké gymnastice a v tomto sportu jsem dosáhl dobrých úspěchů. Ale stalo se, že se můj trenér přestěhoval do jiného města a k novému trenérovi jsem si cestu nenašel, začal jsem tréninky vynechávat. Můj otec měl hudbu velmi rád a jednou mu jeho přátelé věnovali akordeon. Později jsem žertoval: „Jaká škoda, že táta nedostal flétnu, ale taky to mohl být kontrabas!“
Jelikož mi zbýval volný čas, rodiče se rozhodli, že bych měl jít na hudební školu a naučit se hrát na akordeon. Vtipné je, že podle výběrové komise jsem u přijímacích zkoušek neměl ani sluch, ani rytmus a nepřijali mě. V hloubi duše jsem z toho měl velkou radost, protože jsem absolutně nechtěl dělat hudbu. Ale moji rodiče byli velmi vytrvalí a poslali mě na studium jinam, kde mě vzali bez zkoušek. Po ročním studiu se mnou šli rodiče znovu ke zkouškám do hudební školy - tentokrát mě vzali okamžitě do druhého ročníku.
Dokončil jsem školu o dva roky dříve, nastoupil jsem do státní hudební školy E. Gněsiny v Moskvě (obdoba české konzervatoře ). Pak následovala akademie Gněsiny a postgraduální studium ... Dokončil jsem všechno, co bylo možné, dalo by se říci, že jsem ve studiu došel až na samý vrchol.
A to vše díky mým milovaným, drahým rodičům, kteří navzdory mému odporu trvali na tom, abych studoval hudbu.
V Rusku jsi učil na akademii a do toho ještě hodně koncertoval. Jak je to s Tebou tady v Čechách?
Během svého koncertního života jsem odehrál více než 2000 koncertů v různých zemích a různých koncertních síních po celém světě. Teď v mém životě nejspíš nastalo období, kdy nadešel čas sdílet nashromážděné znalosti a zkušenosti. Hraji mnohem méně, na počtu vystoupení se výrazně podílela i epidemie Covidu. Ale snažím se být vždy ve formě. Akordeon je komplexní nástroj, vyžaduje hodně úsilí, abyste se udrželi ve stoprocentní kondici, zvláště když vám již není 20 nebo 30 ... Proto se nyní věnuji převážně pedagogické praxi, mám studenty jak akordeonisty, tak i pianisty. Opravdu chci doufat, že za mnou lidé přijdou, aby se naučili nejen dotýkat prsty kláves, ale aby se naučili hudbu cítit a rozumět jí. Podle mého názoru nestačí přijít k hudbě, ale je velmi důležité, aby vás hudba nakopla do svého krásného světa.
Jakou roli v Tvém životě hraje klavír?
Po celý můj hudební život, od školy po postgraduální studium, byly hodiny klavíru vždy povinným předmětem.
Klavír je králem všech hudebních nástrojů, to je těžké zpochybnit. Pro tento nástroj bylo složeno tolik skladeb, kolik nebylo napsáno pro všechny ostatní dohromady. Protože jsem také profesionálním ladičem klavíru, mohu říci, že znám klavír jak zvenčí, tak uvnitř. Je nesmírně zajímavé slyšet a ladit „struny duše“ klavíru. Tvůrce tohoto fantastického nástroje, Bartolomeo Cristofori, byl skutečný génius, protože konstrukce klavíru je jedním z mistrovských děl lidského myšlení a tvorby.
Jak hodnotíš online výuku v uplynulém období?
To je velmi zajímavá otázka.
V mém chápání je hudba škálou pocitů, vášní a emocí, zvukových a rytmických palet a nakonec melodie a harmonie. Hudba je kosmos a stejně jako kosmos je hudba zcela nedosažitelná a někdy nesrozumitelná.
Nikdy jsem nebyl proti novým metodám, které zásadně neporuší hudební základy. Ale jak a co můžete dítě naučit, správně přiložit ruce, naučit jemnou a smyslnou hru při pohledu na obrazovku a nadávání na nestabilní internet??? Pokud mluvíme o tom, že je to jen pro potěšení a nic jiného, pak to pravděpodobně může být nějak přijato.
Mohu říci, že žádný z rodičů a mých žáků nevyjádřili touhu pokračovat ve studiu online, jakmile bylo možné použít prezenční výuku! Na druhou stranu - schopnost pracovat alespoň do určité míry online byla spása a východisko z této situace během pandemie.
Jak zasáhla Tvé koncertní aktivity pandemie koronaviru a s ní související útlum všech kulturních akcí a koncertů?
Odehrál jsem svůj poslední koncert před začátkem této podivné epidemie 28. února 2020. A teprve nedávno jsem mohl vystupovat v Německu a poté v Praze. Má radost nebrala konce, protože pocit setkání s publikem nelze ničím nahradit! Zákazy koncertů nepochybně ovlivnily můj celkový emocionální stav, nebyl jsem na pódiu déle než rok a půl.
Jak se Ti líbí u nás ve škole?
Když jsem získal práci v ZUŠ Buštěhrad, učení jsem zcela propadl.
Jsem velmi hrdý a vděčný, že jsem součástí úžasného týmu a jsem šťastný, jak mě všichni přijali mezi sebe. Upřímně řečeno, už si sebe nedokážu představit jinde než v naší škole v Buštěhradě. Nemohu zde nezmínit vedení školy, které mi od začátku věřilo a poskytlo podporu v začátcích.
Zaznamenaly:
Marcela Zilvarová
Lenka Filová
Foto: Monika Žitníková
