Anna Marie Františka Sasko-Lauenburská, hraběnka z Neuburgu a velkovévodkyně Toskánská
Anna Marie Františka Sasko-Lauenburská, hraběnka z Neuburgu a velkovévodkyně Toskánská je jednou z nejznámějších osobností, která v minulosti žila v Buštěhradu. Patřila k nejvýznamnějším barokním šlechtičnám v České republice a byla známá daleko za hranicemi Čech. Dávala peníze do umění, zkrášlovala okolí sochami, měla cit pro technické vymoženosti i módní trendy. Zejména pro její umělecké počiny jsme se rozhodli po ní pojmenovat tuto výtvarnou soutěž.
Poznatky o jejím životě nejsou kompletní a jsou často rozporuplné. Přesto bychom zde chtěli aspoň ve zkratce uvést pár dostupných základních informací.
Narodila se Juliu Františkovi, vévodovi Sasko-Lauenburskému, a Hedvice Marii Augustě von Pfalz-Sulzbach jako princezna Sasko-Lauenburská 13. 6. 1672 v Ostrově nad Ohří. Po smrti otce zdědila v roce 1689 panství v severních a středních Čechách, kam patřily Ploskovice, Zákupy, Svádov, Horní Police, Buštěhrad, Míkovice a Zvoleněves, čímž se zařadila mezi velmi bohaté nevěsty. Ve svých 18 letech se provdala za rýnského falckraběte Filipa Viléma z Neuburgu. Po jeho smrti se stal v roce 1697 druhým manželem Jan Gaston III. poslední člen rodu Medici, dědic velkovévodství toskánského. Sňatkem s ním získala titul velkovévodkyně. Zemřela 15. 10. 1741.
Dostalo se jí tradičního vzdělání pro ženy v její době. Učila se umění dvorské etikety v konverzaci, malování a hudbě, ráda vyšívala. Jezdila ráda na koni, věnovala se lovu. Byla známá svou spravedlností a sociálním cítěním. Od otce se učila hospodařit, což ji asi bavilo více než společenský život. Asi také z toho důvodu se v dospělosti velmi aktivně zajímala o svá panství, která modernizovala. Nechala postavit zámky, kostely a další budovy nebo je přestavovala. Přestavila téměř všechny kostely na svých panstvích a do některých z nich nechala přivézt ostatky svatých. Zkrášlovala okolí nespočetným množstvím soch.
U nás v Buštěhradě započala v roce 1699 budovat nový zámek podle projektu Jindřicha Klingenleitnera. Zámek byl postaven v místech, kde stával poplužní dvůr, směrem na východ od rozpadajícího se hradu. Za svého života postavila barokní jednopatrovou budovu zámku s věží, která odpovídá prostřední části dnešního zámku. Další připomínkou na majitelku panství je buštěhradský mariánský sloup s rodovým sasko-lauenberským znakem na podstavci, který stojí blízko farního kostela Povýšení Svatého Kříže. Sloup je vysoký asi 5 m a na korintské hlavici jsou umístěny sochy putiú, kteří drží reliéf Panny Marie Staroboleslavské. Tento reliéf byl vytvořen podle originálního kovového gotického reliéfu, který byl jako symbol českého katolictví prohlášen Palladiem země České – tedy obrazem, který je spojován s ochrannou mocí nad českou vlastí. Originál mariánského sloupu se nachází na nádvoří buštěhradského zámku. Poslední důležitou památkou je tzv. Toskánský sloup se soškou panny Marie.
V Lidicích nechala postavit nový kostel Sv. Martina pod vedením architekta Václava Špačka. Základní kámen byl položen 11. 4. 1729. V roce 1942 byl ale kostel vypálen a srovnán se zemí společně s obcí Lidice. Kostel připomíná již jen obraz od Karla Karase umístěný na obecním úřadě v Lidicích.
V Ploskovicích vybudovala jeden z nejkrásnějších barokních zámků v Čechách označovaný jako malé „Versailles“, který se mohl ve své době srovnávat se stavbami v zahraničí. Tato romantická stavba okouzluje dodnes, a to nejenom návštěvníky, ale i české nebo zahraniční filmaře. Natáčely se zde filmy, videoklipy nebo reklamy. Mezi asi nejznámější filmy se řadí Princ a Večernice, Duch nad zlato, Nejlepší přítel, Amadeus nebo Jára Cimrman ležící, spící.
Majitelka panství měla zájem o také různé vymoženosti, nechala např. vybudovat v zámku v Ploskovicích a Zákupech výtahy. Dále v Ploskovicích nechala postavit unikátní vodní systém, který napájel také např. podzemní štoly nebo umělé vodní jeskyně.
Dvůr velkovévodkyně čítal velké množství lidí. Měla vlastní umělce, na které se obracela se zakázkami. Patřili sem mimo jiné sochař, malíř, dva zlatníci a stříbrník. Mezi umělce, které zaměstnávala, bychom našli také např. architekty Jindřicha Klingenleitnera nebo Václava Špačka, sochaře Ondřeje Dubkeho, dvorní malíře Karla Josefa Moraviniho, Františka Cízara, Michaela Václava Halbaxa nebo Václava J. Noska.
Jak bylo v úvodu řečeno, vyjmenování všech činností Anny Marie Františky Sasko-Lauenburské, hraběnky z Neuburgu a velkovévodkyně Toskánské by bylo velmi obsáhlé, proto jsme zmínili pouze příklady z oblasti architektury a umění. A i když v roce 2022 uplynulo 350 let od jejího narození, památky, které postavila a zdokonalovala, se i v současné době podepisují nejenom na vzhledu našeho města, ale i na vzhledu řady míst naší republiky.
Použitá literatura je dostupná u autorů.
